You are here

Zulejka a jí podobní

          Tak a je to tady. Máme opět za sebou svátek dostihového sportu, Velkou Pardubickou České Pojišťovny. A opět vyvstává otázka zrádnosti a zákeřnosti Taxisova příkopu. To už tu dlouho nebylo. Bohužel se na Taxisově příkopu letos smrtelně zranila Zulejka. Zlomila si vaz a musela být utracena.

          Prvně bych ráda podotkla, že tuto nádhernou klisničku malou vzrůstem, ale obrovskou svým srdcem, musel mít snad každý rád. Z mého pohledu to byl obrovský talent a jeden z nejlepších koní současnosti co se klasických cross-country týče, i když ve “Velké” měla vždy smůlu. Na svůj poměrně malý vzrůst a křehkou stavbu těla nedala a dokázala všechny kolem sebe přesvědčit, že srdce a odhodlání dokáží porazit i daleko silnější soupeře než byla ona. Budiž jí země lehká a nepochybuji, že pokud existuje koňské nebe, má tam své místo i Zulejka. Pro mne osobně je to obrovská ztráta a jedna z největších tragédií, že jsme přišli právě o ní.

          Je pravdou, že Taxisův příkop si v závodech koní, alespoň na našem území, vyžádal daleko nejvíce koňských životů. Doyen, Viza, Kolar, Div, Zamyslel, Vaga, Blankyt, Liban, Bilet, Kostrava, Ria, Sandra II, Úskok, Futbol, Emanuel, Lozorno, Gajsan, Czesimyr a Zulejka. Tito a mnozí jiní doplatili na náročnost Velké Pardubické právě na Taxisově příkopě.

          Je vždy těžké smířit se s fatálním zraněním koně, obzvláště, jeli to kůň takových kvalit, jakým byla právě Zulejka či napřiklad Klip, jež svůj život ukončil na prodlouženém Taxisově přikopu (tříštivá zlomenina obou horních končetin). Nikdy nezapomenu na ten pohled Klipa po tom nešťastném úrazu, kdy tam stál opírajíce se o obě přední zlomené nohy. Ten pohled, který říkal, pomoz mi člověče, prosím, už nemohu dál, přesto nechci zemřít. Zachraň mne, je-li to v tvých silách a buď se mnou v tuto mou těžkou chvíli. Nebylo, opravdu nebylo v silách žádného člověka pomoci mu jinak než bezbolestně ukončit jeho život. I on byl obrovským talentem, který odešel příliš brzy. Ale vzpomeňme alespoň trochu in a další obrovské talenty, jejich životy vyhasly ať už při Velké Pardubické či v jiných dostizích: Czesimyr a Polárník museli být utraceni po Velké Pardubické roku 2007, Celestano si zlomil nohu roku 1999, vítěz Velké Pardubické z roku 2001 Chalco musel být v roce 2002 utracen po zlomenině nohy. Bargiel byl kůň, který doběhl cílem jako druhý avšak v cíli mu “puklo srdce”. Ztráta těchto a jiných koní bolí i po těch letech.

          Jsou to koně, jejichž osud mě velice zasáhl a při vzpomínce na kteréhokoli z nich se rozbrečím ještě dnes. Velkou Pardubickou si s oblibou pouštím, ale pouze ty závody, během nichž se žádný kůň smrtelně nezranil. Bohužel ten letošní si kvůli Zulejce pouštět nebudu.

          Dosti vyjímečnou prací musí pak být i práce veterináře právě v době Velké Pardubické. Tedy myslím ty veterináře, jež mají za úkol se starat o koně na tomto meetingu. Musí to být stress, který se může přirovnat snad jen povolání lékaře na záchranné službě. Někdy to je naprosto klidná směna avšak mnohokráte přijde někdo s těžkým zraněním popřípadě zraněním, jež je neslučitelné se životem a povinností veterináře je v takovém případě pokud možno bezbolestně život takto postiženého koně předčasně ukončit. Tato práce pro milovníka koní musí být neskutečně náročná na psychiku. A tito lidé mají můj obdiv, i když jejich práci bych dělat nechtěla ani za million týdně.

          Takže né Taxis, ale jakákoli překážka ať už z kurzu Velké Pardubické či jiných dostihů je náročná a není radno ji nijak podceňovat. Na druhou stranu koně takové třídy, jako byla Zulejka a ostatní jmenovaní i nejmenovaní jsou schopni podobné překážky skočit tisíckrát a nic se jim nestane. Vše je o štěstí, náhodě a to bohužel žádný trénink ovlivnit nemůže. Kůň může být stoprocentně připraven a stejně nemusí mít to štěstí Velkou odkončit.

          A co se týče závodů? Nezakázat je pro jistotu úplně? Nesmysl! Každý milovním koní ví, že koně takových kvalit by se sem nikdy nedostali nebýt dostihového sportu. Koně který nechce běžet, běžet nedonutíte ani náhodou a na koních je opravdu vidět, že je závodění baví. Pryč jsou ty doby, co žokejové hnali koně za každou cenu. Dnes mezi nimi jezdí rozumní lidí a troufám si říci, že je jich drtivá většina, kteří neženou koně do vyčerpání a nepokračují v dostihu po zranění koně apod., jak tomu bývalo v minulosti. Jsou lidé, kteří zastaví koně i pár metrů před cílem z druhého místa jen proto, že trochu kulhá a to je dle mého názoru hodno obdivu.

          A navíc fatální zranění koně se může stát i na volné pastně(vzpomeňme třeba na Koroka, který si při cestě do výběhu zlomil nohu a musel být utracen), při tréninku nebo jet tak připrojížďce. Nehody se stávají a nejsou odrazem toho, že by kůň nedokázal překážku přeskočit, jak si někteří rádoby ochránci zvířat myslí.

          A jak zakončit tento blog? Snad jen dodat to mnoha lidmi omýlné Sláva vítězům, čest poraženým. K tomu bych ještě snad dodala Čest památce těch, jež se nám svými kopyty hluboce zaryly do našich srdcí.

Czech
Share: 
Share/Save

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer