You are here

Už to tak trochu chápu

         Nedávno se mi stala taková zvláštní věc, která mě tak trochu přinutila zamyslet se sama nad sebou, nad svým životem a vlastně tak troche nad vší, co mne obklopuje. Ale vezměme to hezky popořádku.

          Jako již mnohokrát předtím jsem vyjela do práce na kole. Člověk by měl pro sebe troche něco dělat a tak čas od času dostanu záchvat sportování a jedu. A někdy je to i jednodužší, prostě nemám k dispozici auto. :D Takže jak jse říkala, sedla jsem na kolo a vyrazila směr práce. Na cestě jsem potkala Lukáše a to mám pak hned lepší náladu, když dostanu pusu atd...

          Jsem člověk, který zásadně čeká na zelenou, aby mohl přejít cestu a nutno podotknout, že to některé mé přátele velice zdržuje a obtěžuje. Ale já už jsem prostě taková a i své děti jednou budu učit tomu, aby chodily výhradně jen na zelenou a nebyly z nich angličtí ignorant, kteří nedokáží dodržovat základní pravidla silničního provozu, což mne ať už jsem v jakékoli roli – chodec, cyklista, řidič – naprosto “sere”. Omlouvám se za toto slovo, ale slovo štve plně nevysvětluje pocity, které v tu chvíli mám.

          A tak když jsem jela do práce, protože používám cyklostezku, tak občas musím čekat až bude na semaforu zelená pro chodce a cyklisty, abych mohla přejet přes hlavní silnici. A jak si tak stojím, tak koukám, že vlastně nic nejede, ale přeci jen svědomí zvítězí a čekám na zelenou. Najednou se rozjedou auta, které odbočují vpravo, takže je naprosto vyloučené, aby jel někdo v jejich protisměru a já vím, že za pár vteřin padne zelená i mě.

          A je to tu. Zelená a já nasedám na kolo a přejíždím dvouproudovou cestu. V tu chvíli mne však překvapí něco víc než neobvyklého. Tou cestou, kterou přeci nemůže nic jet, když je tam červená se obrovskou rychlostí řídí dodávka. V době, kdy míjí semafory je mi jasné, že červenou barvu naprosto ignoruje a řítí se přímo na mě.

           Jsem přímo uprostřed cesty, když instinktivně slezu z kola a udělám dva až tři male krůčky zpět. Řidič dodávky jejíž velikost bych odhadla na 3,5 tuny si mne všiml na poslední chvíli a mírně strhl volant mezi mne a svodidla na druhé straně. Poté bez zastavení pokračoval v jízdě. Musím říci, že jsem se snad podruhé narodila. Ta dodávka mne minulo o centimetry a i s mým báječným cyklovybavením bych při čelním střetu v této rychlosti neměla pravděpodobně nejmenší šanci na přežití.

          Tam na té silnici jsem si uvědomila, že jsem se prostě nemohla pohnout . Naštěstí to dopadlo dobře, jen jsem celý další den probrečela a ještě v noci jsem se klepala. Už dokážu pochopit, jak je možné, že lidé v šoku z neobvyklé situace zůstanou naprosto bez reakce až do své smrti. Já měla velké štěstí, protože moje čekání na zelenou spolu se třemi mamlými krůčky zpět mi zachránilo život.

Czech
Share: 
Share/Save

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer